Moje poslední kniha, ilustrovaná Dominikou Dérerovou - Sedlákovou, je soubor toho nejlepšího, co jsem napsal za šest let od roku 2013.

V první části, která je tvořená hlavně příspěvky na Facebooku a taky blogy, který jsem napsal na blog Respektu, se čtenář dostane asi nejblíž k tomu, co mě na světě nejvíc baví a zajímá. Je to totiž cesta.

Zní to překrásně pateticky, ale ta moje cesta mezi Evropou a Amerikou, převážně její jižní částí, je jako láska mezi mužem a ženou. Je to fakticky uragán pocitů, situací, setkání, obrazů, výkřiků a dlouhých mlčení někde na cestě daleko od domova a civilizace, daleko od vyžehleného asfaltu pražských chodníků, kam ovšem vždycky stojí za to se vracet.

V druhé části jsem vytvořil okno do světového dění během dvou měsíců v létě 2019. Hledání zajímavých a zároveň velmi vtipných zpráv mě vtáhlo do sebe do té míry, že od té doby si už klasických zpráv ze světa tolik nevšímám.

Je přece krásné si číst, že na policistu někde daleko na americkém středozápadě spadl medvěd a hned vzápětí zauvažovat o tom, jakou blbost zase řekl brazilský prezident až po zprávu, že před důležitý dům ve Vatikánu někdo pověsil tašku s lidskými kostmi.

Ve třetí části jsou moje sloupky z rubriky Žádná věda v časopisu Respekt a dva texty z měsíčníku Legalizace.

To už je trochu vážnější, ale na druhou stranu, jsou to texty, které nějakým kultivovanějším způsobem popisují zase to samé, o čem jsem psal na začátku.

Cestu.

Nějakou mojí zvláštní cestu životem.

​

Vyšlo 2019.